Jako každé ráno i dnes sušíme na sluníčku spacáky a karimatky, pijeme spousty čaje, jíme campu bez chuti (cukr zde většinou nemají), balíme věci do batohu, rozloučíme se s paní domácí a dětmi, na jejichž střeše jsme strávili noc. Před odchodem z vesnice se zastavíme na krátkou chvilku v 900 let starém buddhistickém klášteře Yanger Gompa. Bohužel byl před časem vykraden. Jsme ohromeni skupinou 7 čortenů s původními nástěnnými malbami. 

A pak už vyrážíme dál po stezce výš do hor. Čeká nás další úsek jednoho z nejvýše položených treků. Naším dnešním cílem je vesnice Mugaon ve výšce 4.270 m. Putujeme nádhernými kaňony a strmými roklemi s červenými, oranžovými a žlutými skalami. Chvílemi mám pocit, že nejsme v Himálaji, ale že procházíme některým z amerických národních parků. Na úzké stezce je třeba se doslova přilepit na skály nebo uskočit do strmého svahu, aby nás nesrazily karavany jaků, které nesou obrovské náklady dříví, rýže, mouky pro vysokohorské vesnice. V celé oblasti není totiž ani metr silnice a jaci a muly jsou jediným možným dopravním prostředkem.

U řeky děláme krátkou zastávku. Po třech dnech se zase myjeme a pereme několik kousků prádla.  Zde nás dohání veselý stařík, který žene stádo 60 koz také do Mugaonu, prý k bratrovi. Potřebuje pohnojit pole. Je to k němu jen kousek, jeden den cesty. Ve vesnici má i dceru, u které můžeme večer přenocovat. A než jsme vyprali další ponožku, je zase pryč.

Naše tempo je dnes pomalé. Přece jen jedenáctý den pochodu s těžkými batohy dělá své a někteří z nás mají již značné zažívací problémy. Jako balzám na rozbouřený žaludek a střeva působí sušené švestky, které jsme na konci léta doma usušili.

V podvečer konečně přicházíme do vesnice. Stařík nás už netrpělivě vyhlíží. Vede nás do domu své dcery, která na dvoře praží pšenici. Každý dostáváme jednu hrstičku. Dobrota. Chutná jako popkorn. 

Po strmém žebříku lezeme do prvního patra domu a spokojeně se svalíme v kuchyni na zem a čekáme, až nám něco paní domácí připraví k večeři. Velká změna. K večeři není dalbát, ale nudle s česnekem. Mňam. Příprava jídla je vždy otázkou několika hodin. Obyvatelé Himálaje nikdy nikam nepospíchají. Na vše mají dostatek času. Zde totiž čas nemá žádnou hodnotu. Nám to ale vůbec nevadí. Jsme rádi, že můžeme sedět u čmoudících kamen a povídat si s místňáky o tom, jak tu žijí tradičním způsobem již stovky let. Ještě že s námi putuje Dendi, který je Nepálec a umí i tibetsky.

Tento večer je obzvlášť zajímavý. U kamen s námi kromě ženiny rodiny sedí i stařík a stále něco vypravuje. Jeho velkým snem je narodit se v příštím životě jako Evropan. Evropané jsou dle jeho mínění šťastní a vzdělaní, žijí zdravě, jedí zdravé věci, málo pijí a málo kouří. Je pravdou, že on celý večer poměrně vydatně popíjí místní pálenku a kouří jednu cigaretu za druhou. Takového člověka jsme zde potkali poprvé. Dále vykládá, jak nemá rád Američany a jak je euro silná měna. Daleko silnější než dolar. Jak to může vědět? Jak stařík, který žije uprostřed hor, kde není žádná silnice, rádio, telefon, prostě nic, co by ho spojilo se světem, může vědět, jaký je kurz eura a dolaru? Odpověď na naši otázku byla pro nás šokující.

Na konci 20. a na začátku 21. století v Nepálu sílily snahy o svržení krále a nastolení republiky. Výsledkem byla téměř desetiletá válka mezi maoisty (lidově osvobozenecká armáda) a královskou armádou. Jednotky bojujících maoistů se stáhly do hor, kde často terorizovaly místní obyvatelstvo, přepadávaly turisty a obíraly je o peníze. A náš stařík byl jeden z hlavních šéfů maoistů v této oblasti. Dobře si pamatoval, že za euro, které si brali ne zrovna mírumilovným způsobem od turistů, toho dostali víc než za dolar. Trochu nám tuhne úsměv na tvářích a vyvstává otázka, zda v tomto domě chceme opravdu spát. Dále nám hřmícím hlasem vypravuje: „V Rusku byl Lenin, v Německu byl Marx a Engels, v Číně Mao Ce-tung a tady jsem byl já.“ Pak jeho revolucionářská tvář zesmutní a vypráví dál. „Nakonec jsme zvítězili a nastolili jsme republiku. Vypravil jsem se z hor do Kathmandu, abych novému prezidentovi a premiérovi poradil, jak mají správně stát řídit. Tři dny jsem v hlavním městě čekal a oni mě vůbec nepřijali. Tak jsem se naštval, napsal jsem na budovu parlamentu stížnost, vrátil jsem se do hor a stal se ze mne buddhista.“ 

V noci spíme na chodbě vedle kuchyně, což není vůbec výhra. V kuchyni na zemi spí celá rodina, včetně staříka. Avšak stařík posilněn alkoholem a vzpomínkami na starou revoluční dobu velkou část noci křičí v nepálštině maoistické projevy. Do toho ho okřikuje dcera, ať už konečně mlčí a spí. A my se těšíme, že ráno vyrazíme do dalšího pětitisícového sedla.